Sloupky

Už se vás také někdy někdo zeptal, kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov? Jen jednu – jedinou…? Kterou byste si vybrali? A jak byste volili před rokem, dvěma, před deseti? Stejně?
Když jsem byla malá, vítězila knížka o Jánošíkovi, který bohatým bral a chudým dával, pak ji vystřídal Malý princ, příběh o Fridtjofu Nansenovi a jeho nezlomné vůli, japonská pětiverší haiku a několik dalších básnických sbírek, Pán prstenů… Jsou příběhy, které si ráda přečtu podruhé či popáté.
Snad každý z nás má nějakou knížku, ke které se rád vrací, která ho pohladí po duši, nebo ho donutí k přemýšlení či dokonce k činům.
Včerejškem skončila možnost hlasovat v celonárodní anketě s názvem Kniha mého srdce.
Hlasovalo v ní 322 320 čtenářů, a to již ve třech kolech. Těm stovkám knížek dávala zřejmě hlasy také spousta dětí, soudíc podle nominovaných titulů. Z nejoblíbenější stovky vyšlo „top 12“ – tucet nejoblíbenějších.
Do prvního tuctu se dostaly čtyři ryze české tituly, několik „evrgrýnů“ a pár „bestselerů“. Musím přiznat, že s přibývajícími roky bych si na pustý ostrov vzala nejradši celou knihovnu, a právě ty „top“ tituly by v ní nesměly chybět.
Včera tedy skončil užší výběr. Jaká kniha se stane tou nej? To se dozvíme až 17. října. U šestice knih, které se umístily na nejvyšších místech, budou moci diváci ještě naposledy zamíchat pořadím pomocí SMS hlasování – pouze ve finálový večer! Nezapomeňte tedy svému literárnímu idolu držet palce v sobotu 17. října ve 20.00 hodin na ČT1!

Michala Kateřina Rocmanová

www.ceskatelevize.cz/
program/knihamehosrdce/
knihy/

A z kterých „top 12“se vybíralo?
Alchymista (Paulo Coelho), Babička (Božena Němcová), Co život dal a vzal (Betty MacDonald), Děti z Bullerbynu (Astrid Lindgren), Egypťan Sinuhet (Mika Waltari), Harry Potter (J. K. Rowling), Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry), Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Jaroslav Hašek), Pán prstenů (J. R. R. (John Ronald Reuel Tolkien), Rychlé šípy (Jaroslav Foglar), Saturnin (Zdeněk Jirotka), Stmívání (Stephenie Meyer).

Před rokem, 15. září 2008 slavila demokracie poprvé svůj mezinárodní den. Vyhlásila jej Organizace spojených národů, jako připomínku toho, že demokracie není samozřejmostí, a že k jejímu dosažení je třeba zapojení každého člověka.
Generální tajemník OSN Ban Ki-moon tehdy zdůraznil, že demokracie je během na dlouhou trať. „Je to dlouhý zápas, který musí vést jednotliví občané, komunity a celé národy. Každý z nás se ho musí zúčastnit… A skutečného rozvoje lze dosáhnout jen ve společnostech, ve kterých lidé opravdu mohou rozhodovat o věcech veřejných.“
Legální základy principů demokracie položil Mezinárodní pakt o občanských a politických právech již v r.1966. Kromě jiného stanoví:
• svobodu slova;
• právo shromažďovací;
• právo na svobodné sdružování;
• právo podílet se na správě věcí veřejných, a to přímo či prostřednictvím svobodně volených zástupců;
• právo volit a být volen…
To všechno je moc hezké, a zaznívá z úst našich politiků poměrně často. Ale možná jsme už zapomněli, anebo jsme to dokonce nevěděli, že tento spis byl podepsán jménem naší republiky v New Yorku již dne 7. října 1968. A 11. listopadu 1975 s ním vyslovilo souhlas Federální shromáždění ČSR!
Kampak se nám tehdy ta demokracie na dalších 14 let ztratila?
Za dva měsíce to bude 20 let, co znělo na náměstích cinkání klíčů. A mnozí z těch, co tenkrát cinkali, mají jakýsi hořký pocit, že se to úplně nepovedlo.
V nejbližší době nás čekají opět volby. A je jedno, jestli to bude v říjnu, listopadu nebo až v červnu…
Dovolím si na závěr citaci z dokumentu summitu států OSN z r. 2005: „Demokracie je univerzální hodnotou, založenou na svobodně vyjádřené vůli lidí při vytváření politických, hospodářských a sociálních systémů a na plné účasti lidí při rozhodování o všech aspektech jejich života.“

Nepokazme to…

Michala Kateřina Rocmanová

Co se Vám vybaví jako první, když se řekne „září“? Mně, i když už několik let patřím do věkové kategorie „dospělí“, začátek školního roku. A s ním pocity – jaké vlastně…? Pro většinu dětí asi spíše neradostné: končí jim přece prázdniny. Zároveň se ovšem často těší na setkání se svými spolužáky. Vždyť se celé dva měsíce neviděli. A to jsou třeba i nejlepší kamarádi.

Pro některé děti ale v září začíná také období, kdy se konečně aspoň „něco začíná dít“. Jejich rodiče museli chodit do práce a ony třeba zažívaly prázdniny ve znamení městské nudy. Jiné děti zase jely s rodiči na chatu či chalupu – a tam, nikoho v okolí neznajíce, se samy pokoušely „užívat si prázdniny“ a „bavit se“. Ne všichni rodiče jsou totiž ochotní se svým dětem opravdu věnovat. A to i o prázdninách.

„Hrej si, tu máš kohouta!“ se totiž ozývalo nejen za časů Karla Jaromíra Erbena, ozývá se to v mnoha rodinách často i dnes. Máma vaří, uklízí, vystresovaná lítá po bytě a táta je v práci. A mrňous sedí na zemi s gumovým či plyšovým kohoutem, se kterým seděl již tolikrát, a svým mlaďoučkým mozečkem vymýšlí, co nového by s touto hračkou mohl sám podniknout.

Je smutné, když si děti nemají s kým hrát. Je smutné, když jsou samy. Příliš často samy. Některé se pak právě proto kupodivu do školy těší.

Těch deset měsíců, které jsou před nimi, nemusí být jen obdobím stresu, povinností a úkolů. I během roku mají děti po výuce, která jim dá někdy pořádně „zabrat“, šanci užít si svého volna. Ať už s rodiči, s kamarády, v nějakém kroužku anebo na akcích rozmanitých sdružení dětí a mládeže. Na nováčky tam čekají vyškolení, zkušení vedoucí oddílů věnujících se turistice, táboření, ochraně přírody, kultuře i sportu.

Zbývá si jen vybrat.

Lucie Celbová

Mezi mezinárodními dny OSN si připomeňme alespoň dva: Mezinárodní den původních obyvatel (9. srpna) a Mezinárodní den mládeže (12. srpna).

Již druhé desetiletí, od roku 1994, se OSN snaží obrátit pozornost na původní obyvatele všech kontinentů, jichž je po celém světě více než 370 milionů. Mnohde jsou utlačováni, je zanedbávána jejich vzdělanost, péče o zdraví, jsou drancována území, která jim zbývají k životu, je potlačována jejich kultura, jazyk. OSN se snaží o mezinárodní spolupráci, vedoucí k nápravě.

Podívejte se na rozmanitost původních obyvatel z různých koutů planety například na:
http://www.youtube.com/ watch?v=Sawnh6ko-5Y

Druhý z významných dní – Mezinárodní den mládeže – se slaví od r. 1999. Tématem toho letošního je „Trvalá udržitelnost: Naše výzva a budoucnost“.
Generální tajemník OSN Ban Ki-moon v poselství k tomuto dni říká: Dnešní svět čelí několikerým, vzájemně propojeným krizím, které mají vážný, dalekosáhlý, ale nepoměrný dopad na mladé lidi. Například v r. 2007 představovali mladí lidé 25% světové populace, mezi nezaměstnanými jich bylo ale 40%… Klimatické změny, nadále ohrožující jednotlivé ekonomiky a hrozící velkým otřesem, zatěžují mladé lidi nespravedlivým „ekologickým dluhem“. Chválí, že mladí lidé jdou často příkladem: praktikují ekologický a zdravý životní styl a podporují inovační používání nových technologií, zapojují se do komisí udržitelného rozvoje, podílejí se na výzkumech… Na závěr vyzývá: V tento Mezinárodní den mládeže obnovme náš slib podporovat mladé lidi v jejich rozvoji. Trvalá udržitelnost je nejslibnější cesta vpřed a mladí lidé mohou po ní vést.

Michala Kateřina Rocmanová

Uplynul týden od návratu z tábora a já v půli noci budím sestru s neartikulovanou naléhavostí. Když se jí podaří mne probrat, tak zase odkráčím do postele – právě se mi zdálo, že jsem zaspala a nevzbudila děti na bojovku. Na táboře jsem budila pro změnu spolubydlící, s pocitem, že je jedním z mých neposlušných dítek a nechce vstávat na rozcvičku. Podobně kamarádka prý mluvila prvních pár nocí po táboře ze spaní: „No tak, polož ten klacek.“ či „Pospěšte si, ať nejsme úplně poslední…“ Prostě pořád ještě táborem žijeme, ačkoliv už jsme dávno doma.

Moje nejmilejší dětská fotka je z mého prvního tábora. Ještě mi ani nebyl rok. Stojím u barelu se šťávou jen v modré mikině a okolo mne krouží hejno vos. Sestra říká, že tam každý dostal žihadel nepočítaně, jen já ani jedno, a to jsem si tam hrála pořád.
Od mých dětských let se hodně změnilo. Teepee a koupání v ledovém potoce jsem vyměnila za chatičku a teplou vodu. Když jsem před pěti lety odpověděla na inzerát na praktikantku, nevěděla jsem, do čeho jdu. A teď jsem ráda, že už léto netrávím jen zdvořilostními návštěvami babiček.
Ony se ty tábory ale zas tak moc neliší. Alespoň náplní. No, dětí máme víc, ale většina s námi jezdí s železnou pravidelností už dlouho – jedna slečna jich má na kontě osm a říká, že až dovrší desítku, pojede jako praktikantka. Letos nám na táboře vytrvale prší, ale děti neremcají, oblečou pláštěnky a holiny a jde se do lesa…

Zatuchlé oblečení už zase voní čistotou a komáří štípance už skoro ani nesvědí, přání vrátit se alespoň na jeden den na tábor jsou ale bohužel nesplnitelná. Tedy, alespoň do příštího července, pak už mě doma zase nikdo neudrží.

Lída Sobková

Teď zrovna neprší. Dokonce mezi mraky vykouklo sluníčko. Zpravodajství nás ale nenechává na pochybách – povodně stále vévodí mezi titulky. Běhá mi mráz po zádech, když čtu:
Hrozí další bouřky. Hladina řek se zvedá. V Praze je zastavena lodní doprava. Hasiči varují vodáky… Obyvatelé z domů vyvážejí tuny bahna. Domy, které mají narušenou statiku, likviduje těžká technika…
Brrr. Děsivá představa – a pro tolik lidí tam někde krutá realita.
Na Novojičínsku, Jesenicku, Prachaticku i na dalších místech pomáhají hasiči, armáda.Ve školách jsou povodňová centra, improvizované noclehárny. Lidé, kteří přišli o všechno.

A děti – co dělají děti? Vždyť ti lidé tam mají děti, které ještě před pár dny chodily do školy, odpoledne na kroužky, do hudebky, na hřiště, jezdily na kole. Určitě se těšily na prázdniny. Teď pomáhají rodičům. S radovánkami moc nepočítají.
Jedenáctiletý Nikolas z Jeseníku žije sám s maminkou. Těšil se především na tábor… „Musím pomáhat. Nepojedu nikam. Nemám žádné oblečení,“ svěřil se. Pokojíček Veroniky z Bludovic voda nezdevastovala. Má ho v prvním patře. „Vytopenou máme jen spodní část domu. Chybí mi hlavně boty.“
Z takového čtení se mi rosí oči. A to jsou jen dva případy z mnoha.

Pomáhají také dobrovolníci. Charita, Český červený kříž, Člověk v tísni, Adra. Rozdávají lopaty, holínky a balenou vodu, oblečení, hygienické a čistící prostředky. Pořádají sbírky – materiální i finanční.
Pomoc organizují i sdružení dětí a mládeže. Tomíci. Skauti.
Také Česká rada dětí a mládeže hledá možnosti, jak účinně pomoct…
Když čtu návrh, vzít na tábory děti z postižených oblastí – běhá mi mráz po zádech a rosí se mi oči zároveň. Je to vlastně strašné, že se nedokážeme bránit přírodním živlům.
Ale je to skvělé, když si lidi dokážou pomáhat.

Michala Kateřina Rocmanová

A jak pomoci?
• POMOC: Zaplaveným můžete posílat peníze i jet pomoct. KONTA
• Člověk v tísni rozšiřuje pomoc obětem záplav
• Pomoc dobrovolníků přijímá dispečink hasičů – na Jesenicku
• Pomoc dobrovolníků přijímá dispečink hasičů – na Novojičínsku
• RADY OBĚTEM: Jak se chovat při povodních? A jak po nich?
• RADY OBĚTEM povodní
• Myslíme na postižené povodní

Přirozeně si většina z nás myslí (a poskytovatelé dotací jistě rovněž), že nejvíce peněz by mělo směřovat do přímé práce s dětmi a mládeží. Jsou to konkrétní věci, např. pastelky, hry nebo stany, z kterých mají děti jako cílová skupina přímý užitek. Naproti tomu takové peníze na nájem kanceláře, internetové připojení nebo zaplacení nějakého administrativního nebo odborného výkonu se nezdají být natolik užitečné. Proč je tedy důležité udržovat tuhle strukturu, nebo chcete-li, zázemí pro dobrovolnou práci ve sdruženích v kontinuálně dobrém stavu?
Co kdyby třeba žádná nebyla? Co by se doopravdy stalo, si nejspíš u nás neumíme představit. Děti a mládež by se přirozeně nějak sdružovaly i nadále, třeba v nějakých neformálních skupinách vedených dobrovolníky, může znít jedna z úvah. V Německu nemusejí dělat úvahy, protože v zemích bývalé DDR je skutečná situace taková, že v mnoha oblastech není žádná taková struktura a nabídka organizované práce s dětmi a mládeží. Doba, která předcházela pádu berlínské zdi, organizace typické v občanské společnosti rozbila a později do nich nikdo neinvestoval tolik, aby se jejich struktura plnohodnotně obnovila. Práci s dětmi a mládeží „nahradily“ v sociálně a ekonomicky problematických oblastech, kde je např. míra nezaměstnanosti vyšší než ve většině českých regionů, neformální buňky pravicových extremistů, které dětem a mladým lidem nabízejí ono chybějící zázemí, přátele a seberozvoj ve skupině se společnými hodnotami… A tak namísto sítě organizací dětí a mládeže, která neměla dostatečnou podporu od státu nebo místní správy, upředla se bez podpory z vnějšku jiná, nezávislá síť. Počet násilných činů spojených s pravicovým extremismem stoupá, smutné prvenství má v tomto ohledu spolková země Sachsen Anhalt.
Že organizace sdružující děti a mládež jsou síť a někdy dokonce také síto, ukazuje zase jiná tamní zkušenost. Ve sdružení hasičů si všimli, že kvůli zaměření na výcvik, hierarchii ve vedení a uniformy zachycují mezi členy děti se sklony k pravicově extremistickým postojům. Proto začali urychleně vyvíjet projekty k rozvoji tolerance, antifašismu, úctě k lidským právům. Na takové projekty již veřejná správa prostředky ve svých rozpočtech našla…
Zajímavé zkušenosti, řeknete si jako já. Dobře, že je nemusíme, a pevně doufám, že nebudeme muset udělat u nás v České republice nikdy v budoucnu.

Michaela Přílepková

Hezká neděle – slunečné počasí, věřím, že spousta zaměstnaných lidí, kteří nemuseli do práce, si ji velmi užilo.
Večer – spousta naštvaných lidí, přecpané tramvaje – protože nejezdí metro.

A pak čtu na internetu:
Parta mladíků běhala tunelem metra, to přes půl hodiny nejelo
Kvůli čtyřem mladíkům, kteří se pohybovali v tunelu metra, byl v neděli v podvečer asi na 40 minut přerušen provoz metra na trase A. Policie mladíky zadržela a vyslechla, zatím nebyli obviněni. Řekla to policejní mluvčí Eva Miklíková. Zadržení uvedli, že je do tunelu přivedla zvědavost a touha po dobrodružství.
Zdroj: Novinky.cz

Věřím, že tmavé chodby tunelu a dunící vlaky metra, potažmo výslech na policii může být dobrodružstvím, ale jsem přesvědčena, že jsou lepší a bezpečnější možnosti, jak se pobavit.
Již od útlého věku jsem chodila do různých zájmových kroužků a dětských sdružení. Výpravy, hory, sjezdy řek, tábory, hry po městě…
A pokud zabrousím do těch více adrenalinových činností – třeba takové slaňování s dobrým jištěním, vysoká i nízká lana nebo dobrodružné noční terénní hry jsou pro děti i nezletilé mnohem lepší možností dobrodružného vyžití. Chtěla bych proto tímto manifestovat za větší a masivnější náborové akce nových členů do dětských sdružení. Tihle „účastníci provozu metra“ to štěstí, zažít nějaké takové dobrodružství, pravděpodobně neměli.

Doubravka Sobková

A kam se tedy obrátit, pokud budete chtít někomu doporučit nějaké sdružení?

www.bambiriada.cz
www.crdm.cz/clenove
www.borovice.cz
www.cesketabory.cz
www.klubovny.cz
www.bambibod.cz

Začátkem května – vždycky ve stejný den – potkáváme na ulicích lidi s kvítkem žlutým jako sluníčko na klopě či na batohu. Letos je Květinový den u nás už potřinácté.
Na leckteré dobročinné akce se lidé zdráhají přispět, protože si říkají, že na děti by měl přispět stát, na psí útulky taky, měl by se postarat o uprchlíky i o hendikepované atakdál. Za sluníčkový kvítek ale dá aspoň dvacetikorunu skoro každý. Možná je to tím, že se kytičky všem líbí. A možná taky tím, že spoustě lidí bleskne hlavou: „A co když to jednou taky budu potřebovat? Co když to bude potřebovat někdo z mých blízkých?“
A co že bude potřebovat? Žlutý kvítek byl přece odznak Vontů z Rychlých šípů!? Co má tedy společného s dobročinností?
Žlutý květ měsíčku zahradního – ten, který rozdávají vždy 12. května mladí lidé po ulicích za malý finanční příspěvek – je symbolem sbírky Ligy proti rakovině. Cílem sbírky je získat prostředky na boj proti rakovině – na nádorovou prevenci, zlepšení kvality života pacientů, podporu onkologické výchovy, výzkumu a vybavení onkologických center.
Letošní sbírka je zaměřena na neblahý primát, který máme ve světě – na rakovinu tlustého střeva a konečníku. Na tohle téma se nemluví nikomu dobře – a snad právě proto na ni u nás umírá tolik lidí. A tak, pokud dostanete ke kytičce letáček, pozorně si ho přečtěte, a pak ho dejte přečíst dalším – třeba tím někomu zachráníte život.

Michala Kateřina Rocmanová

A pokud by na vás letáček nezbyl, můžete si ho stáhnout zde

Letos se konají druhé evropské volby, kterých se mohou čeští občané jako rovnoprávní občané Evropské unie účastnit. Stejně jako před pěti lety, půjdu tentokrát 5. nebo 6. června volit. Nikoliv proto, že bych byla zasažena reklamní kampaní k evropským volbám, ale proto, že jsem se začala cítit Evropankou.

K tomu vedla poněkud klikatá cesta, plná objevů. Evropankou jsem se paradoxně stala v cizině, během dlouhodobého pobytu v jiné, západoevropské, zemi. Nemám žádné důkazy, že podobná zkušenost by měla stejný účinek na každého, ale mám svoji teorii, jak k tomu došlo přinejmenším v mém případě. Myslím si, že když člověk prožije a pochopí více než jednu (tu svou „původní“ alias národní) identitu, nikdy už nemůže přemýšlet pouze v jedné perspektivě. Právě ve chvíli, kdy přestane být turistou a pozorovatelem, stane se součástí společenství. Krásným vyjádřením je například každodenní společné cestování s dalšími obyvateli země do práce či školy a poslouchání jejich obyčejných rozhovorů.
Konfrontací s druhou identitou člověk jakoby mimochodem zjišťuje, co je mu vlastní, čím se odlišuje od příslušníků jiného národa a co jej v myšlení a pohledu na svět s nimi spojuje. Právě takhle jsem si uvědomila to společné evropské „něco“, co mi bylo do té doby skryto.
Vlastně je to možná taková paralela se známým úslovím „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Bylo by určitě krásné, rozšiřovat svoji sbírku „jiných“ identit. Pokud by to takhle fungovalo, třeba se člověk při obdobně hluboké zkušenosti s neevropskou kulturou může stát na nějaké vyšší úrovni pochopení dokonce globálním občanem.
Z důvodů zejména časových se k téhle úrovni těžko dostanu. Ale doufám, že k červnovým evropským volbám přijdou Evropané, kteří také přišli na to, že máme „něco“ společného, o co se chceme starat.

Michaela Přílepková