Jaro je tu s plnou silou, a právě v tuto dobu se můžete na různých místech potkat s lidmi, kteří pořádají oslavy Dne Země. Tento svátek se slaví po celém světě 22. dubna.
Naše planeta umožňuje existenci života – lidí, živočichů i rostlin. Dává nám vzduch, který dýcháme, vodu, kterou pijeme, jídlo, bez něhož bychom nemohli žít… Bohužel, my lidé si rádi myslíme, že jsme všemocní a že bohatství Země je tu jen pro nás. Její bohatství ale není nevyčerpatelné, budeme-li s ním plýtvat a budeme-li je ničit. Každý z nás může aspoň trošku pomoci – a i když se ta pomoc (třeba formou třídění odpadu) zdá maličká oproti tomu, jak zamořují ovzduší a vodu průmyslové komplexy, stojí za to.
Mnozí se už téměř čtyřicet let snaží v tyto dny oslavami Dne země připomenout ostatním, co se dá pro přírodu a pro její zachování či zlepšení udělat. Sázejí stromy, čistí potoky, pořádají přednášky, výstavy, hry pro děti. Každý z nás se v těchto dnech může na chvíli zastavit, zamyslet se, a pomoci. Námětů je spousta, a nemusíte hned vysázet sami celý les…
Michala Kateřina Rocmanová
P.S.: Den Země poprvé oslavili před 30 lety američtí studenti. Akce Earth Day se v roce 1970 zúčastnilo na dvacet milionů občanů USA. Od roku 1990 slavíme Den Země i u nás v České republice. A tak můžu i já předpokládat, že když tady začnu psát o nějakém zmrtvýchvstání, mnozí čtenáři přestanou číst a překliknou raději někam jinam. Majka Světničková, Nebylo by ani vedoucích, kteří bez nároku na finanční odměnu tráví s dětmi v kroužcích, souborech a oddílech desítky hodin měsíčně. Pro tyhle vedoucí asi ještě nikdo žádné pořádné ocenění nevymyslel. Sice některé spolky a organizace mají svá ocenění či vyznamenání, a existuje tu také jakési ocenění „mezispolkové“, takzvaný Březový lístek, přesto největším oceněním pro vedoucí, ať to zní jakkoliv jako klišé, jsou ty rozzářené oči dětí, které činnost v tom jejich spolku baví. A pak je tu ještě jedna kategorie lidí, a to jsou ti, kteří tuhle činnost nějak podporují. Třeba ze své pozice pracovníka místní radnice. Michala Kateřina Rocmanová Sdružení dětí a mládeže, ačkoliv pilně celou zimu dokazují, že nespí zimním spánkem medvědů, přece jen na jaře jaksi svou aktivitu násobí. A jsou o něco víc vidět. Příprava letních táborů je už v plném proudu, také mnoho soutěží se koná na jaře, než se děcka rozutečou na prázdniny. Michala Kateřina Rocmanová V posledních letech se u nás i v dalších zemích konají aspoň jednou ročně večery, kde se čtou knížky – Noc s Andersenem. Super věc. V knihovnách i jinde si děti mohou užít to, co doma pravděpodobně v téhle uspěchané době nemají – že jim někdo před usnutím předčítá pohádky nebo příběhy… A jak je to předčítání pro děti důležité, o tom si můžete přečíst i v projektu, nazvaném „Celé Česko čte dětem“. Přeju vám, aby se i u vás doma každý večer ozývalo ze sousedního pokoje: Ještě, aspoň kousek… Michala Kateřina Rocmanová Naše české Evropské předsednictví je ve čtvrtině. O tom, jak probíhá, se dozvídáme neustále – z rozhlasu, televize, novin i internetu. První čtvrtina je vždycky a všude spíš zahřívací, vše slavnostně začíná, všichni tak trochu váhají, co si mohou dovolit… Každý den se něco v souvislosti s českým předsednictvím EU děje. V těchto dnech například Poslanecká sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu a europoslanci bučeli a tleskali při projevu našeho prezidenta… Celá Evropa pro mladé se ale do jednoho krátkého povídání ne a ne vejít. Tak se podívejte alespoň na odkazy v textu. Michala Kateřina Rocmanová A tak i přes to, co se na nás hrne ze všech stran, zkusme být pro ostatní tím sluníčkem, pojďme se na sebe usmívat. Michala Kateřina Rocmanová Rok 2009 byl OSN vyhlášen Mezinárodním rokem usmíření. Organizace spojených národů se dlouhodobě snaží o urovnávání konfliktů, a proto vyzvala vlády států i nevládní organizace, aby se společně podílely na obnovování přátelských vztahů mezi znepřátelenými sociálními skupinami. Prostředkem k dosažení usmíření se mají stát vzdělávací a kulturní programy pod záštitou UNESCO. Někomu se možná všechna tahle „oficiální“ témata mohou zdát zcela odtažitá od jeho každodenního života – a přesto, myslím, že se nás nějakým způsobem během roku dotknou, jako tenoučká vlákna pavučiny, jako paprsek světla. A tak snad neškodí si je připomenout. Michala Kateřina Rocmanová Michaela Přílepková Jo, to jsou starosti, pomyslíte. Máme tu přeci tolik problémů, které je potřeba řešit. Veřejná prospěšnost se na nás valí. Státní dotace jsou nejisté. Předsednictví je za dveřmi. Měl jsem psát něco o tom? Ne, jistě, že ne. Zapomeňme alespoň na chvíli na všechno, co nás zaměstnává, ať již pracovně nebo ve volném čase nebo kdykoli, kdekoli, já už v tom mám pěkných pár let zmatek. Soustřeďme se na sebe a na své nejbližší. Přejme a přejme si, děkujme, radujme se. Přemýšlejme o tom, co nás uspokojuje, hledejme krásu kolem sebe. Byť by to mělo být jen praskání starých gramodesek nebo MP3 v děsné kvalitě. A když se zadaří, tak za rok zase.
Informační servis pro veřejnost ke Dni Země připravuje každoročně nevládní organizace Agentura Koniklec. Na jejích webových stránkách (http://www.koniklec.cz) najdete starší čísla Zpravodaje ke Dni Země. A také nabídku akcí a aktivit (http://csop.koniklec.cz/INDEX2.HTM). Další zajímavosti ke Dni Země jsou na stránkách Národní sítě zdravých měst (
Velikonoce byly původně jarním rodinným svátkem kočovníků. Ten se slavil v noci, při úplňku jarní rovnodennosti. V průběhu slavnosti byl Bohu obětován mladý a bezchybný beránek nebo kozlík, kterému se nesměla zlomit ani jedna kost. Jeho krví se znamenaly veřeje příbytků, které se tak ocitaly pod Boží ochranou, a z jeho masa se připravoval pokrm k hostině, která však probíhala spěšně – spolustolovníci byli oblečeni jako na cestu. Tento svátek snad existoval už v dobách, kdy byli Izraelité v otroctví v Egyptě. Od té doby jim velikonoce jako exodus připomínají okamžik, kdy je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví. Záchrana Izraelitů se stala předobrazem záchrany člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti.
Křesťané slaví Velikonoce jako největší a nejvýznamnější svátek v roce, mnohem důležitější než Vánoce. Připomínají si totiž, že Ježíš Kristus o židovských velikonocích zemřel ukřižován na kříži, ale hlavně věří, že třetího dne vstal z mrtvých. Na znamení smutku nad smrtí Ježíše ve čtvrtek v tomto týdnu přestávají znít všechny zvony (a hrát varhany) a místo nich chodí po vesnicích děti s klepačkami a řehtačkami. A pak začíná v sobotu večer Velká noc, ve které křesťané slaví Ježíšovo vzkříšení.
Pavel z Tarsu, velký starověký filosof, který nejprve křesťany pronásledoval, ale po osobním setkání s Ježíšem zcela změnil svůj postoj, k tomu píše: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra. … Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ Když mluvil Pavel z Tarsu kdysi v Athénách o Ježíši Kristu, Řekové mu naslouchali s velkým zájmem. Jakmile však vyslovil, že Ježíš vstal z mrtvých, jedni se mu vysmívali, druzí řekli: „Poslechneme si tě o tom až jindy.“
Lidé často věří, „že je něco nad námi“. Přeji každému z vás, abyste poznali, že tu není „něco“ ale Někdo, komu na nás záleží a kdo nás má rád; že ten „Někdo“ je mocný a silný a vítězí nad zlem i nad smrtí. – A o tom jsou Velikonoce.
Asociace křesťanských sdružení mládežePráce s dětmi a mladými lidmi je svým způsobem nevděčná, řekne si leckdo. Děti odrostou a po učitelích nebo vedoucích ani pes neštěkne. Natož aby si mladí, když škole či oddílu odrostou, vzpomněli. Nebo jejich rodiče. Aby třeba přišli poděkovat, že jste se starali o jejich hubatého, roztěkaného, neposlušného a nevímještějakého výrostka.
Naštěstí je v tom asi něco jiného, než touha po odměnách a poděkování, která působí, že učitelé a vedoucí stále existují… Protože jinak by nebylo učitelů, jejichž plat se nedá měřit „odpracovanými“ hodinami, nebylo by učitelů, kteří jsou těmi vzory a idoly, nebylo by Zlatých Ámosů.
Zvláštní ocenění právě pro dobrovolné a profesionální zástupce veřejné správy a samosprávy na místní a regionální úrovni, kteří se významně zasloužili o podporu mimoškolní činnosti dětí a mladých lidí, již několik let uděluje Česká rada dětí a mládeže. Jmenuje se Cena PŘÍSTAV, a nominovat kandidáty můžete každoročně do 15. dubna. Tak neváhejte – a toho „svého“ člověka, který vám a vašemu spolku pomáhá, navrhněte. Ještě je pár dní čas! Čtvrtek před prvním jarním dnem začal překvapením – venku bylo bílo jako o Vánocích. Ještě v pátek poletoval sníh a fujavice hvízdala v ulicích. V první jarní den se sice sluníčko jen smálo, ale teploměr ukazoval sotva 2 stupně a fičel studený vítr.
Že je skutečně jaro, to jsem poznala na synovi. Vyrážel s kamarády kamsi ven – v kraťasech.
Taky jste si kromě Modrého života v notýsku vyplňovali tabulku Letos poprvé…? Poprvé jsem letos vyrazil/a ven v kraťasech…poprvé jsem letos viděl/a motýla… poprvé jsem letos cvrnkal/a kuličky…
Vrcholí přípravy Bambiriády – největší přehlídky činnosti dobrovolných a neziskových sdružení, která připravují pro děti a mladé lidi program na dny a chvíle volna, která se podílejí na jejich výchově a učí je spoustě praktických dovedností pro život – od vedení malého kolektivu přes vaření či první pomoc až po zpěv a tanec nebo vyřezání lodičky z kůry.
A pak – na jaře je nejvíc vidět, když potkáme houf děcek v kraťasech, stejných tričkách a s batohy. Tehdy zavzpomínáme na ty NAŠE jarní výpravy – a třeba nás to taky na nějakou vyláká – ať už s dětmi (vlastními či svěřenými), nebo sami, jen tak se toulat a pozorovat, jak raší pupeny…
Přeji vám na ty jarní výpravy modrou oblohu. „Ještě jednu kapitolu, mami, prosím…“ ozývalo se pravidelně ze sousedního pokoje večer co večer, když jsem svým dcerám kdysi četla před spaním. Té mladší byly v té době tak tři, starší osm. V tom sousedním pokojíku sídlil jedenáctiletý syn. Jeho prosba mne vždycky – zvlášť s přibývajícími léty – tak trochu překvapila… A bylo jedno, jestli šlo o Rumcajse, Kästnerovu Létající třídu nebo Lindgrenové My z ostrova Saltkrakan… Milovali a obdivovali ty kamarády z knížek. Hrdiny. Vzory.
I já jsem měla vždycky své literární hrdiny. Ve třech jsem milovala Jánošíka. V první obecné Toma Sawyera, k upřímnému zděšení paní učitelky, která mé rodiče hubovala, že takové knížky ještě číst nemám.
S dětmi jsme přečetli na pokračování spousty knížek. Před spaním, na cestách… Všichni jsme si ty chvíle ohromně užívali. Dnes jsou děti dospělé – a hrozní knihomolové. Ta nejmladší každou chvíli přivleče nějaký poklad z antikvariátu, studuje totiž literaturu a tvořivé psaní. A syn – toho potkáte obvykle s rozečtenou knížkou v ruce.
A tak prosím: čtěte dětem. Chvilka pravidelného čtení je pro ně a pro jejich další život určitě důležitější, než hodiny strávené u televize.
Že nemáte ještě vlastní děti? A co třeba ty v oddíle? Souboru? Partě? Zkuste to, přidejte se – třeba zatím aspoň 3. dubna k té Noci s Andersenem.Jaké mají mladí lidé možnosti v Evropě? A má vůbec naše předsednictví na mladé nějaký vliv?
Tak například tento týden náš pan ministr školství Ondřej Liška předsedal bruselskému jednání ministrů EU odpovědných za vzdělávání. Jednalo se mimo jiné o tom, jak dnešním mladým lidem umožnit formální i neformální vzdělávání, jak odstranit ohrožení jejich zaměstnatelnosti v době ekonomické krize.
O to, aby mladí měli možnost seznámit se s Evropskou unií, ale také vyjádřit své názory, se snaží i Česká rada dětí a mládeže v kampani na podporu českého předsednictví v oblasti mládeže s názvem Evropa mladýma očima. V rámci ní pořádá například diskusní kulaté stoly.
Evropský portál pro mládež funguje ve 24 jazycích, pochopitelně také česky. Dá se na něm dozvědět leccos o možnostech studia, práce, dobrovolnictví, právech mladých lidí, aktivním občanství nebo o cestování po Evropě.
My Češi jsme – snad naštěstí – národ, který každou situaci nakonec bere tak trochu s nadhledem. I historii a předsednictví. O co jednodušší to mají anglicky mluvící národy. Tam, když se dva známí potkají, vysloví nicneříkající How do you do? Jak se máte? A ani nečekají na odpověď. A když už se o něčem mají dát do řeči, tak o počasí. Američani ještě navíc, když už je nezbytné odpovědět, tak dodají: „I am fine, thanks“ – mám se skvěle, díky.
Zato u nás na otázku „Jak se vede?“ uslyšíte odpověď „No super!“ nebo „Mám se výtečně…“ asi málokdy.
No jasně, ani se není co divit, řeknete si. Venku počasí, že by psa nevyhnal, jaro a sluníčko v nedohlednu, chřipková sezóna, a k tomu hospodářská krize. Většina z nás sice doufá, že ta krize řádí v Americe, ale média nás denodenně přesvědčují, že je na cestě k nám a už sem strká drápky. Zavřené továrny, propouštění a zdražování máme denně na talíři. A navíc, kdo z nás nemá zrovna nějakou jinou další starost, ztrátu nebo nemoc někoho blízkého, finanční problémy, naštvaného šéfa…
Není se co divit? Jsme snad národ škarohlídů?
Proč vlastně mám tu svou hnusnou náladu vylít na člověka, kterého potkám?
A jak to, že někdo se pořád usmívá jako sluníčko? Copak nemá starosti?
Každý máme nějaké starosti.
Ale vždyť také každý vyřešený problém, každá drobnost, neřku-li velká věc, kterou zvládneme, nás posiluje… Je to zkušenost navíc. A za zkušenosti by člověk měl vlastně být vděčný – díky nim pak dokáže překonat ještě horší věci, které ho mohou v životě potkat. Na začátku roku se každý z nás zamýšlí, jaký ten nadcházející bude. Činíme různá malá i velká předsevzetí a spřádáme splnitelné i nadoblačné plány.
Každý rok je něčemu zasvěcen. Tak třeba podle čínského kalendáře začíná Rok buvola. Ten představuje stabilitu, bude obdobím dokončení předem promyšlených plánů, zatímco loňský Rok krysy byl obdobím začátků a základů pro budoucnost. Hm, řeknete si, co je mi po nějaké čínské tradici. Také sotvakdo z nás asi začne letos pěstovat na zahrádce len anebo usmiřovat znepřátelené sousedy. Ale právě tahle témata vyhlásila Organizace spojených národů na letošní rok.
Zároveň OSN vyhlásila tento rok Mezinárodním rokem přírodních vláken. Jde především o připomenutí jejich důležitosti. Možná si ani neuvědomujeme, jak důležitá je i v době vyspělého chemického průmyslu stále len, bavlna, konopí, vlna, hedvábí a mnohá další vlákna, která bežně ani neznáme nebo nepoužíváme.
A do třetice – tento víkend v Paříži – ale také v Praze – zahájen s velkými oslavami Mezinárodní rok astronomie.
Pro nás v České radě dětí a mládeže je pro letošek, nebo alespoň jeho první polovinu, určující spíše návaznost na České předsednictví EU, kterému je věnována kampaň Evropa mladýma očima.
Na Nový rok, který je státním svátkem nejen kvůli nutné zdravotní obnově po silvestrovské noci, ale má připomínat také „den obnovy samostatného českého státu“, jsem navštívila docela příhodně výstavu Republika v Národním muzeu. Pokud byste chtěli vědět něco blíž o tom, jaká byla ta oslavovaná doba plná rozmanitosti, kdy jsme se krátce učili demokracii, tak máte šanci se na výstavu podívat do poloviny března.
Výstava není prostá hrdosti, ale také to není jen přehlídka vítězství a pokroků první československé republiky, protože v centru expozice jsou vystaveny stejnopisy Mnichovské dohody. Velké množství exponátů z běžného života obyčejných i slavných lidí a lidiček spíše dokazuje, že žili svoje životy právě tak, jako my. Jenom když jejich osobní životní cestu zkřížily dějiny, tak se museli rozhodnout, co s tím budou dělat.
Myslím si, že právě umění přijmout občanskou odpovědnost jako jednotlivec a nečekat, až se „vyšší instance“ o všechno sama postará, to je to zlaté pravidlo demokratické společnosti, které se snažili naučit tehdy, a které neztrácí svou sílu ani dneska. Možná, že nejsme taková země, která umí produkovat chrabré vojevůdce, ale třeba můžeme mít víc takových „hrdinů“, kteří udělají správnou věc ve složité chvíli. 
O půlnoci, když láme se rok jako chléb, Buď vítán, buď vítán. Tóny Nohavicových písní, nahraných někdy kol revoluce na kazetové magnetofony na koncertech oblíbeného písničkáře se linou z formátu MP3 ze zařízení, na kterém jsou polepky SRS, Dolby, Clear Voice.
Rok se končí, trocha nostalgie, vzpomínek. Abych byl přesný, hned po Vánocích zmizím v divočině a objevím se až v novém roce.
Musím vám poděkovat takhle na přelomu roku. Tenhle rok byl pro mě opravdu jedinečný, a to i díky vám.
Přelom roku strávíme po letech s přáteli z našeho kmene na táboření. Tentokráte pojedeme do obydlí lesních indiánů, do dlouhého domu. Nebudeme ho mít sice pokrytý kůrou, ale plátnem, ale jinak bude vše zase jako do roku 1890, a to my rádi. Tedy téměř vše. Ale snažíme se! Bojujeme proti všem civilizačním nešvarům, které by mohly narušit naši idylu. Pravda, náš pejsek byl vyšlechtěný až v roce 1930, ale s tím se nedá nic dělat, na koni nebo pěšky tam přeci také nedojdeme.
Budeme rozdělávat oheň starými způsoby, střílet z luku, saunovat se a koupat se za mrazu v potoce, hrát hokej s koženým míčkem a vlastnoručně vyrobenými dřevěnými hokejkami, dívat se do ohně, vyprávět si příběhy všedních dnů. Na Nový rok nám staříci dle staré legendy přinesou nový oheň, nové světlo, nový život.
Aleš Sedláček – Tokaheya