V pátek 15. května na galavečeru v Havlíčkově Brodě byly kromě sportovců Vysočiny vyhlášeny také výsledky ankety Dospělý kamarád o nejlepšího pracovníka s mládeží. Největší počet hlasů získal František Popelář ze sboru dobrovolných hasičů v Pavlově a druhým oceněným byl Marin Paclík ze sdružení Javořice, klub přátel E.T. Setona.
„František Popelář získal celkem pět set šedesát osm hlasů. O druhém oceněném – Martinu Paclíkovi, rozhodla komise složená z představenstva Rady dětí a mládeže…
Dobrovolní hasiči
Bylo mi dvanáct, ale přesto jsem se cítila jako děcko při prvním dni ve škole. Nakonec jsem se odhodlala a vešla dovnitř. Velká vrata zbrojnice, vysoká věž se starými zrezlými schody a všudypřítomný prach a pavučiny mi na odvaze nepřidaly. Postavila jsem se k ostatním, stáli jsme vedle sebe, koukali po místnosti a v duchu si říkali, když na nic nebudeš sahat a na nic se nebudeš ptát, už brzy odtud budeš pryč a už se nikdy nevrátíš! Pak ale přišlo ohromné překvapení. Usměvavý starý pán nás provedl tou zatuchlou budovou a rázem pod tou špínou nebylo haraburdí, ale starožitná stříkačka na dřevěných kolech a sekyry v kožených pouzdrech, zašlé helmy a zablácené kanady se staly výzbrojí statečných ochránců lidských životů a přírody.
Nedávno vyšel v Hasičských novinách článek o paní Janě Vurstové a jejím postiženém synkovi Honzíkovi (členu kolektivu mladých hasičů) z Vesce u Liberce. Kromě jiného se čtenáři dozvěděli o tom, že ne všichni hasiči jsou lhostejní k potřebám druhých; její kolegové ze sboru a další v okrese jí několikatisícovou částkou přispěli na speciální invalidní vozík. To proto, že zdravotní pojišťovna hradí 21 tisíc Kč a vozík stojí 46 tisíc Kč. „Není pro mě jednoduché sehnat tolik peněz,“ říká Jana, která je nejen členkou sboru, ale také rozhodčí soutěží dětí i dospělých nejen v okrese, ale i soutěží vyšších. Děkovala mi za to, že článek vyšel a pomohl jí získat další finanční prostředky.
Moje působení v „hasičině“ mi pomohlo rozeznávat dobré kamarády od těch falešných. Účast na hasičských soutěžích mi dala možnost poznat, co je to závist druhých z mých i sebemenších úspěchů, což mě šíleně štve, ale pomalu se učím být vůči takovým lidem imunní. Na druhou stranu mi soutěže umožnily okusit pocit vítězství radosti i z malého úspěchu. Poznala jsem spoustu kamarádů, procestovala velký kus republiky a hlavně, hasiči mi dali chuť se neustále zlepšovat, drát se dopředu, nesedět v koutku a nevzdávat se. Moje záliba v hasiččině mi vzala spoustu volného času, protože jí ho věnuji maximum a na ostatní koníčky mi ho již moc nezbývá.
Verča Šejbová, 13 let
Pět let uteklo jak voda. Nevím jak pro vás, ale mně protéká řeka života mezi prsty tak neskutečně rychle, až mě to děsí. Ať již pomyslím na život osobní či hasičský. Vždycky než stihnu dokončit jednu myšlenku, projekt, záměr, přání, sen, cíl, touhu, prostě něco, co mě zrovna zajímá, co chci, co mě baví, už mi na dveře klepe nějaký další nedočkavý skřítek a škemrá: „Teď jsem na řadě já, moje nápady je třeba realizovat, tak neotálej a rychle rychle ať už to je!“ A sotva se té malé potvůrky zbavím, už klepe další příšerka jakoby mi chtěla dát jasně najevo, že na něco jako odpočinek a ticho budu mít času jednou dost a dost áááž někdy…