Je říjnová neděle. Venku pošmourno. Jsem v klubovně už od rána a právě dokončuju draka Šmaka na střediskovou Drakiádu. Přece to nevzdám, i když za náš oddíl půjdu tentokrát sama. Blíží se desátá a začínají se hrnout Potkani dodělávat své draky. Ti dva nejmenší pomalovávají dráčka Mráčka, zatímco starší živě gestikulují nad jinou konstrukcí. Přicházejí další a další členové oddílu s rodiči, kteří se dožadují jakýchsi instrukcí a vedoucí se jim musejí věnovat. Chvíli to vypadá kolem dvou velkých stolů na pořádný zmatek – někdo chce barvičky, jiný neví, jak přichytit na kostru draka průsvitnou fólii místo papíru, ale za chvíli už všichni sedí a vyrábějí. Za dvě hodiny zvládnou draky potáhnout, slepit, nechat uschnout, pomalovat i vyrobit z krepáku bábrlata na ocasy.
Na tom všem by nebylo nic divného, ale… Potkani jsou oddíl neslyšících skautů. Včetně vedoucích.