Na začátku května jsme vstoupili konečně do EU! Že jste si toho nevšimli?
Pro mě bylo zrušení ochranných opatření pracovního trhu, namířených proti českým zájemcům o práci v Německu, tou poslední viditelnou známkou desetiletí pěstovaného strachu ze země za železnou oponou. Vstup do EU v roce 2004 jsem slavila právě s mladými Němci v ovzduší euforie. Čerstvě jsem měla v paměti kafkoidní proceduru získání víza do SRN. Trvalo ale ještě řádku let, než jsme se stali právně „rovný s rovným“.
Je tohle „ostrý střih“ – úplný konec jedné etapy? Ráda bych tomu věřila, ale nejspíš ještě máme v sousedských vztazích co vylepšovat. Sdílím názor, který na nedávné oslavě desátého jubilea fungování Česko-německého fóra mládeže vyslovil jeden z patronů Fóra, Josef Zieleniec: o česko-německé vztahy je třeba pořád pečovat.
Vždyť váš soused, to je někdo, komu vidíte do talíře, on o vás také ví jistě více, než by se vám líbilo. A během dlouhého soužití narůstá také množství příležitostí ke konfliktům.
Ale na druhou stranu, znáte jistě četné případy, že ten, kdo žije vedle vás a máte s ním hodně společného, může být bližší než vlastní příbuzní.
Vstoupili jsme do EU. Nezačínáme tam úplně od začátku, bereme si s sebou svou minulost a vztahy. Ovšem o tom, jak se bude dál vyvíjet „životopis“ České republiky v Evropě, ještě rozhodnuto není. Nemusí o tom nutně rozhodovat jen politici, obrovskou roli tady mají jednotlivci a skupinky jednotlivců. Vztahy se sousedy jsou totiž postavené právě na interakci člověka s člověkem.
Michaela Přílepková
