Když mým dvěma dětem šlo na devátý rok, před spaním jsme četli Rychlé šípy. Prošli jsme si s nimi ulice naplněné Vonty, hledali s nimi tajemství ježka v kleci i smrti Jana Tleskače. Nedutali jsme. Foglar napsal nádhernou kroniku dětského podzemí v Praze. Stejně nás u čtení ale vždycky zajímaly víc osudy samotných Vontů, do kterých Rychlé šípy jen vyzvědačsky nakukovaly, ale nedokázaly je odhalit zcela. A Vontové nosili v klopách špendlíky se žlutou hlavičkou. Žlutá byla barva jejich.
Se stejnou iniciativou žlutých špendlíků přišel před nedávnem Daniel Landa ve svém politicko-společenském boji proti covidovým restrikcím. A dočkal se odpovědi. Píší mu Vontové. A je to psaní, z kterého čtenáře Rychlých šípů zamrazí. I Landu by mělo mrazit.
Celý komentář najdete zde: