Zdivočelý holub je v očích části veřejnosti velmi kontroverzní zvíře. Naše legislativa ho navíc nepovažuje za volně žijícího živočicha. Tedy by mu ani neměly pomáhat záchranné stanice, pokud se ocitne v nouzi. Jenže: odepřete pomoc zvířeti jen proto, že se narodilo ve špatném hnízdě. Celkem 29 záchranných stanic Národní sítě pomoc zdivočelým holubům v nouzi poskytuje, z toho 12 pravidelně. Za loňský rok jich přijaly přes 2200 a jen v Praze to bylo 1446 holubů *). Zároveň ochránci přírody opakovaně upozorňují na kruté praktiky oficiálního hubení městských holubů.
Holubi, kteří s námi žijí ve městech, jsou potomci holubů skalních, kteří se postupně za tisíce let soužití s člověkem domestikovali. Člověk je dříve běžně využíval coby hospodářské zvíře, známí jsou i holubi poštovní. Nyní je to jiné. Bezprizorní holubi v naší blízkosti zůstali, protože kvůli odpadkům a blízkým polím tu mají dostatek potravy, a především – s houstnoucí městskou zástavbou jim přibývá míst ke hnízdění. Jejich trus je zřejmě pravou příčinou toho, proč je někteří lidé nenávidí. Tradiční strašení z přenosu chorob a parazitů z holuba na člověka je totiž opravdu přehnané.
Zdivočelí holubi, nazývaní též věžáci či měšťáci to ve městech nemají jednoduché. Kromě tradičních překážek, jakými jsou skleněné stěny či nejrůznější vodiče, musí vzdorovat nástrahám určeným přímo pro ně. Velkým nebezpečím jsou ochranné sítě proti holubům. Ty se ve chvíli, kdy se neudržují (a neudržují se žádné), stávají smrtící pastí nejen pro holuby, ale i poštolky či chráněné kavky. Porušenými sítěmi se totiž dostanou ptáci dovnitř, ale už nenajdou cestu ven. Často se i do uvolněných sítí zamotají. K takovým případům stále častěji vyjíždí Pražská zvířecí záchranka, provozovaná Českým svazem ochránců přírody. „Dokud budou mít v Praze holubi možnost využít veterinární péči a rehabilitaci ve zdejší záchranné stanici, volání o pomoc vždy rádi vyslyšíme,“ komentuje záchranářka Kateřina Landová a dodává: „Utrpení je věc, která by se z principu lidskosti neměla přehlížet u žádného zvířete, nehledě na jeho druh.“
Z hlediska populační ekologie je naopak zcela nesmyslné vynakládat prostředky na hubení holubů, ať už je to odstřel, odlov pronajatými dravci či odchyt do klecí. Holubů prostě neubude. Navíc jsou tyto „odchyty“ provázené týráním a utrpením zvířat – daleko za hranou zákona. Mnohem inteligentnější se jeví nápad vybudovat městské holubníky, přilákat k nim holuby na kvalitní potravu a bezpečná místa k hnízdění a regulovat jejich počty odebíráním vajíček. „V tomto konceptu momentálně vidíme největší potenciál, jak se lidsky postavit k odpovědnosti za druh zvířete, který lidé ochočili, přetvořili, a pak jej nechali svému osudu,“ říká Kateřina Landová z Pražské zvířecí záchranky, která loni podnikla k holubům v nouzi celkem 235 výjezdů.
Na péči o zraněné městské holuby nepřispívá stát ani krajské úřady. Je možné ji v záchranných stanicích provádět jenom díky darům od veřejnosti. Přispět na činnost záchranných stanic nebo i konkrétně Pražské zvířecí záchranky můžete i vy pomocí darovacího portálu sbírky Zvíře v nouzi na adrese https://daruj.zvirevnouzi.cz/
*) 2200 přijatých zdivočelých holubů se nezapočítává do celkového počtu živočichů, kterým záchranné stanice Národní sítě pomohly v minulém roce. Těch bylo více než 32 000.
Zařadil: -maj-
